Za naším domem uprostřed polí vane příjemný vánek,
stará švestková alej tam roste, chodí tam staří,
chodí tam mladí, v trávě je příjemný spánek.
Ty stromy staré jsou, ze slívek líh se pálí,
k večeru láska přichází, slyšet je kostelík z dáli.
Nevidím důvod ty stromy pokácet,
zničit ten přírodní polí předěl,
pod nimi mnozí si oddechli, drželi věčnost v náručí
i osud tam s nimi seděl.
Listopad připraví nádheru barev, tónů i honů,
když se na švestky podívám,
vím, že jsem přijel domů.
Blíží se jaro. Mám radost, že ještě jednou, uvidím rozkvést jabloně,
to mladé rašení, vůně a zpěv ptáků.
Děvčata v džínách vyhoupnou se na koně a počne vlání vlasů,
plavých i černých, bůhvíjakých
a v tom jarním vlání je slyšet z dálky zapísknutí vlaku.
Za domem na jižní straně cítím opojnou vůni,
půdu, to slunce naše drahé, nabírá sílu, pole vychloubá se na oraně
a květy stromů, těší se na spousty pylu.
Je dobře , že Tě znám, Tvůj život je pro mne drahý
a snesu jen závoj z polibků a pohlazení.
Je dobře, že jej mám, je na světě jen na mazlení.
Lidé za okny, nedočkavě, v duchu kabáty odloží,
rozmrzne poslední píď náhonu u potůčku
a rychle vše doloží chorálem jarních zvuků.
Všude je zrození a nová míza stromů,
jen všemu je nutno dopřát sluchu.
Ohlédnu se na Tebe, má ženo
a znovu spatřím mládí.
Jak by tisíce koňů zapřaženo v tom voze šíleném,
jemuž otevřela vesna cestu, kde všechno svádí.
V Tvém srdéčku sedí rarášek a musím se o lásku bát.
Roznáší štěstí, má smůlu snad ?
Hlavně, že má nás rád.
Je jarní rozechvění nad odchodem, načas paní zimy,
kdy sněhuláci hynou.
Přiviň se úžeji, cítím jak odchází chlad.
Na mě nic nesváděj, hezky nám je, jen Tvoji vinou!
Jaro k nám připlouvá, mraky sivé i bílé letí
a slunce hřeje do zbylých sněhů,
jež jako krystal o tisíci hranách svítí.
Jehnědy, zlaté třásně,na ořechové sněti,
podoba jara ve mně vrytá, září jasem všech dnů,dosud mého bytí.
Pak ještě metelice naposledy zasněží
a černé vrány dokrákají zimní píseň.
Čas smrti., jarem vášeň odloží, útulně, pokojně,
pod tichou střechou domu je, a odežene tíseň.
Po jaru léto a podzim bude, zima je tichá, bílá,dlouhá,
květiny, jak život odkvetou, sladce i hořce voní,
cvrčci dozpívají podzimní surny a ve slunečnicích, jež září,
nad vším uzříš jas a teplo celého léta i jak mládí jásotem zvoní.
Raduj se Bože! Je až bolestné být tak milován, leč v utrpeních
je vždy člověk sám a dožívá s ním touha, citů příval;
kam odešlo jaro a odletěl pták co včera o něm zpíval?
Vkročíte někdy do svého mládí?
Cítíte vůni zašlých časů?
Knížky a loutky ke hře svádí,
na staré váze obrázek klasů.
Pohádku prastarou Kašpárek vypráví,
první má písmenka stará mince,
fotograf vrásky vám retuší vyhladí,
Kašpárek srdéčko dá Kašpařince.
Tatínku ukaž mi Alšovy obrázky,
Je na nich krása a Česká zem,
večer již nestačí na všechny otázky,
držím čas za ruku, vím, patřím sem.
Brzy z jara všechno kvete, barvy přímo září,
držíme se za své ruce, máme štěstí ve tváři.
Svět je jenom samé slunce, po vláskách mě hladí,
máma s tátou všude kolem, máme se moc rádi.
Záhy přijde první láska, děti, manžel, zrání.
Čas nám při tom hrozně letí,
nemám nikde stání.
Pojednou jsem v světě sama,
drahé ruce mizí,
už jim nikdy neřeknu nic,
všude lidé cizí.
Bože odpusť mi mé hříchy,
život je tak krátký,
kéž by mohlo dětství moje, navrátit se zpátky !
Básníkem stal jsem se naivním,
mladým jsem většinou k smíchu,
bez veršů nebudou písničky,
bez citu propadnem hříchu.
Učitel ve škole vyprávěl,
o tom, že ten kdo tvoří,
nemůže blbec a bábovka být,
srdce mu poznáním hoří.
Verše mé nejsou kvalitní,
nevím proč musím je psát, j
jedno vím ale určitě,
píši je pro vás rád.
Nejsem umělá květina,
posílám občas někoho k čertu,
zlo se mi ale nelíbí,
mám raději život plný žertů.
Nemám rád lidi hloupé a zlé,
již v Bibli je o nich psáno,
neházej perly moudrosti sviním,
říkám si každé ráno.
Můj syn mně nadhodí:
„….nepoučuj, lidé jsou většinou v pohodě,
pozitivním se radši uč být,
ostatní ponech náhodě.“
Abych zpověď tu ukončil,
dnes rozum svátek má.
Chtěl bych mu upřímně blahopřát,
ať si celý den s básničkou jako já užívá!
Mám nevýslovné štěstí,
v Tvém srdci místo mám
a smím Ti hlavu plésti,
čas často proklínám.
Má duše dme se pýchou,
že klaunem může být
a replikou svou tichou,
všem bláznům dává cit.
Já bez Tebe bych dohrál,
mám život Tvůj, Ty můj,
já bez Tebe bych prohrál,
vždyť víš, že jsem jen Tvůj.
Myslíš, že vidíš nebe jak tatínek,
uslyšíš déšť , jak slyšel jej On ?
Klopýtneš únavou o malý kamínek,
proč máme nakonec jen kříž a skon ?
Zkus vidět lásku i tam, kde není,
odnes ji vrásčitým, udřeným rukám.
Chudí jsou bohatí, mají své snění ,
prozradí bolest svou jen vonným lukám.
249 |
212 |
200 |
211 |
244 |