>>> Fantasy svět

Lucie Tomková (13 let)

Jasmínino malé tajemství

 

Příběh o dvou  kamarádkách, Jasmíně a Melanii a jejich dvou jednorožcích. Příběh o přátelství, lásce k přírodě a zvířatům, také o kouzlech a čarování.

Kapitola první

Narozeniny

Zapípal budík ,,Vstáváme, vstáváme! Těšíme se do školy". Jasmína tento budíček dostala k minulým narozeninám od svého bratra Lukáše.Vypadal jako ptáček a hlásek měl jako papoušek. Jasmína se probrala, ale vylézt z postele se jí vůbec nechtělo. Až po chvíli si uvědomila, že má dnes narozeniny a nejde do školy, protože je sobota. Tak rychle vyskočila z postele a oblékla se. Jen co byla hotová, seběhla dolů do kuchyně a dala si k snídani kakaové lupínky s mlékem. Po snídani už byli všichni vzhůru. Pak za Jasmínou přišla maminka a zeptala se: ,,Copak máš v plánu jít dělat?" ,,Mohla bych jít za Běláskem? Přes týden jsem s ním moc nechodila na procházky, tak bych mu to dneska chtěla vynahradit." Maminka chvíli přemýšlela a pak odpověděla: ,,Jdi, ale do oběda buď doma."

 

Jasmína se vydala za Běláskem a užívala si krásný jarní den… Je to možný, že už mám Běláska rok? Připadá mi to pořád jako včera…ten okamžik…na to nikdy nezapomenu!!!

 

Bělásek se už jako obvykle pásl ve stínu obrovského ořešáku a jakmile uviděl Jasmínu,  hned k ní přiběhl s radostným zařehtáním. ,,Ahoj Bělásku! Jsi rád, že jdeme na procházku? Já se už moc těším." Jasmína došla pro Běláskovo čištění a začala ho hřebílkem drbat. Bělásek se ani nehnul, jak si to užíval. Když byl vyčištěný, tak mu Jasmína dala uzdečku, sedlo a ještě vzala s sebou do batůžku tvrdý chleba a naskočila na Běláska. ,,Jsi moc hodný." Pochválila ho. ,,Kampak dneska půjdeme? Co kdybychom šli k řece? To by bylo super viď?"

 

Nejdříve šli krokem po zarostlé polní cestičce a před sebou už viděli siluetu lesíka, kam se chystali. Před lesíkem Jasmína pobídla Běláska do klusu. Doklusali k lesíku, kde přešli znovu do kroku a užívali si vůni lesních kytiček, které se třpytily v ranní rose jako poseté diamanty.

V lese byl slyšet jenom zpěv ptáčků, který zněl jako ukolébavka, jak zpívali o  krásném jaru.

Jasmína už zahlédla z dálky řeku. Pobídla Běláska do cvalu a běželi jako o závod. U řeky se zastavili, Bělásek se napil a pak už šli pěkně krůček po krůčku do vody…

Voda byla Jasmíně po nohy.

 

Po chvíli už vylezli z vody a šli se proběhnout na louku kousek za lesem, kde měla Jasmína postavené překážky. Na louku svítilo slunce, že květy vypadaly jako by rostly ze zlata.

Jasmína s Běláskem obklusala celé pole dokola a pak kličkovala mezi kužely. Nacválala Běláska a rozběhla se sním k překážce, kterou přeskočil ladně jako pírko. Asi půl hodiny tam tak skákali překážky a trénovali na závody, než se Jasmína rozhodla, že půjdou oklikou okolo lesíka domů. Aby nepřišli pozdě!

 

Kapitola druhá

Letíme!?

Ještě jednou si obešli pole a pak už se vydali k lesíčku, odkud přišli. Jasmína pochválila Běláska ,,Moc dobře jsi skákal! Tobě se žádný kůň nevyrovná. Myslím, že máme velké šance se v závodu dobře umístit…“ Dala hřebečkovi chleba, který pro něj měla přichystaný a pomalým klusem se vydali okolo lesíka směrem ke starému mostu.

 

Pár metrů před můstkem zůstali stát a Bělásek se chvíli pásl na šťavnaté, do zelinka zbarvené travičce. Jasmína si mezitím prohlížela starý most, který vedl nad řekou, jenž pramení v lese.

Bělásek zvedl hlavu a tím dal znamení, že už je plný a na trávu už nemá ani pomyšlení. Zašli  k můstku a opatrně po něm začali přecházet ,,Jen tak dál Bělásku…jdi, jdi..“ Pobízela ho Jasmína. Sešli zase zpět na zem a náhle nad nimi proletělo hejno ptáčků. Jasmína tiše promluvila k Běláskovi, že ani sama skoro neslyšela co povídá ,,Vzleťme spolu do nebeské výše, kdežto končí naše říše.“

 

Bělásek se začal pomalinku vznášet k nebi  a Jasmína dostala panický strach.

„Co se děěěěje!?? C….co ttto je??“  Vydala ze sebe.

,,Pomoc jjá asi padám!!  Jak se to jenom mohlo stát?? To se mi zdá nebo co?!“

Jasmína se držela pevně za hřívu a strachy se klepala. Najednou k ní v myšlenkách promluvil nějaký hlas;

„Ničeho se neboj Jasmí,nic se ti nestane, jen se tak křečovitě nedrž tý hřívy, jinak tě asi brzo kousnu!“

„Bělásku?Jsi to ty?“

„Vidíš tady snad ještě někoho jiného“

„Nne,ale…“

„Já ti to vysvětlím, ale jen to co můžu, zbytek ti řekne Mel s babičkou, tak…“

Bělásek chtěl začít s vysvětlováním, ale Jasmína byla úplně v šoku.

„C..ccože?? Mellanie a babička?? Vždyť ty jsi kůň? Tak jak to, že si tu tak poletuješ?? A vůbec, od kdy mluvíš?“

Už  chtěla začít Jasmína se svými otázkami, ale Bělásek jí do toho skočil.

„Já nejsem kůň! Koně jsou hloupá zvířata, já jsem jednorožec, my spolu můžeme komunikovat pomocí myšlenek, takže si spolu můžeme pořád povídat na jakoukoli vzdálenost,a vždycky se uslyšíme, jako kdybychom byli vedle sebe. Jasmíno,  všechno to pro tebe je nové, ale nebuď tak vyděšená! Nic se ti nestane, jen se uvolni, jako bychom šli po zemi. Já ti toho víc říct nemůžu, protože takhle bych jinak porušil tisíciletou tradici, to nejdříve musíš slyšet od své babičky.“

Jasmína chvíli jen mlčky seděla  a nevěděla na co se má jako první zeptat a najednou promluvila;

,,Jak to že letíš a nemáš křídla? Já myslela, že jednorožci mají křídla.“ pak ještě potišeji dodala ,,Nezlob se, ale myslela jsem si, že jednorožci neexistují.“

„Jednorožci křídla nemají,  ani nikdy neměli! To si vymysleli někteří lidé, kteří nás viděli létat. Někdo si myslí, že to jsou jenom pohádky, protože….no,  to ti teď nemůžu říct, brzo se všechno dozvíš, teď si ten let užívej jako já! Víš,  jak dlouho jsem dneska čekal, kdy to konečně řekneš?“

Jasmína se zamyslela, protože si vůbec nepamatovala co řekla, tak se snažila rozvzpomenout, ale ať přemýšlela sebevíc, stejně si nevzpomněla.

,,Co jsem řekla?“

„Ty si to nepamatuješ? No jasně, já zapomněl! Nech to být.“

Jasmína si prohlížela zemi pod sebou, ten rozhled byl úžasný. Teď byli nad lesíkem, okolo nich poletovali ptáčci a zpívali líbezné písně, které Jasmínu pomalu uklidnily.

Bělásek začal cválat po nebi, kopýtkama se dotýkal modrých obláčků a vše bylo tak nerealistické, že tomu Jasmína nemohla uvěřit.

 

Po dlouhé chvíli si vzpomněla, že za chvíli musí být doma. „Nemohl bys prosím letět domů? Já už tam za chvíli musím být…“

„Jasně, už letím!“

Ohrada s domem z té výšky vypadala jako malinké červené jablíčko spadlé daleko od stromu.

Pomalinku přistávali v ohradě pod stromem. Jasmína slezla z hřebečka a sundala mu uzdečku se sedlem. Odnesla je do stáje a šla za ním.

„Takhle s tebou můžu mluvit kdykoli budu chtít?? A je jedno na jakou vzdálenost?“ Ptala se dívka. Ještě pořád si nemohla zvyknout na to, že má doma jednorožce.

„Kdy se ti jenom zachce. A už bys měla jít, ať nepřijdeš zrovna dneska pozdě!“

„Jo jo, už jdu…. Tak zatím ahoj.“

 

Jasmína vešla domů. Sundala si boty a vešla do obýváku.

„Všechno nejlepší Jasmí!“ Rozhlédla se a viděla mamku, taťku, Kubu, babičku a Mellanii, svou nejlepší kamarádku. Mell byla sice o rok starší, ale rozuměli si jako sestry.

„Pojď sfouknout svíčky u dortu“ zavolala na ni Mellanie.

Byl krásný, barevný jako duha a vypadal tak sladce… „Přej si něco!“

Celá unešená z toho, že jí ani ve snu nenapadlo, že pro ni chystají oslavu, šla s úsměvem k dortu a sfoukla svíčky.

„Ať je každý den jako dnes!“

Jen sfoukla svíčky, šla k ní mamka a začala jí gratulovat. „Všechno nejlepší, hodně štěstíčka a zdraví a ten dárek máš ode mě, taťky a Kuby. Myslíme, že budeš nadšená…“ Jen co maminka domluvila, přinesli taťka a Kuba k Jasmíně obrovskou krabici.

Začala ji nedočkavě rozbalovat, vůbec to nešlo, tak musela pro nůž. Konečně ji rozdělala. A nadšená opravdu byla. V krabici leželo krásné, celé modré sedlo a také modrá uzdečka. Jasmína nevěděla co říct, tak ze sebe vychrlila: „To je opravdu pro mě?? Je to tak krásný!!!“

„No jasně, že to je pro tebe!“odpověděl jí Kuba.

„Moc vám děkuju!!“

 

Když už byl večer a v obývacím pokoji seděly jen Jasmína, babička a Mellanie, tak si dívka vzpomněla, jak Bělásek říkal něco o babičce a Mell. A teprve teď jí začalo trochu docházet, že je to docela divná náhoda, že má její kamarádka také koníčka a že ho dostala zrovna o rok dříve než ona. Její kůň  se jmenuje Kulíšek. Má světlounce žlutou barvu srsti a tmavě hnědou hřívu….

 

Jasmína si sedla k Mellanii a začala jí vyprávět vše, co se dneska stalo.

„Víš Mell, mně se dneska stalo něco divného“ začala. „Když jsem byla na procházce s Běláskem, tak se něco stalo. Najednou jsme letěli. No, bylo to fakt super!! Ale pořád to moc nechápu…a nemysli si, že jsem blázen, ale Bělásek pak ke mně dokonce začal i mluvit .“

Mell se začala smát. „Pojď za babičkou, ta ti všechno vysvětlí.“